Tři přání
V originále: Wishes
Baronet 1997, 2008
Cyklus Montgomeryovcov
Román Tři přání vypráví další osudy rodiny Montgomeryů, která se usídlila v Americe v drsných dobách 18. století.
Joce Montgomery si vyhlédl v městečku Chandler v Coloradu nevěstu, dívku Nellie, trochu při těle a proto i trochu bez sebevědomí, ale mladou, celkem pohlednou a velice pracovitou. A chce ji získat za každou cenu – v cestě mu však stojí Nelliin otec a zejména sestra Terel, která si z Nellie udělala Popelku a bezohledně ji využívá.
O sto let později v Hollywoodu umírá herečka Berni, stejně sobecká jako Terel. V posmrtném životě má možnost své sobectví vykoupit tím, že splní Nellii tři přání. Díky svým nadpozemským možnostem může mladou lásku zachránit, musí však napřed překonat svůj egocentrismus.
Kniha nadväzuje na príbeh Mountain laurel (Horský vavrín Ikar 2001) Joyce ja synom Ringa a Maddie. V knihe sa objaví i Kane a Houston Taggertovi (Ľadová dáma).
Ukážka z knihy:
První kapitola
Později se povídalo, že Berni byla nejlépe oblečenou zesnulou, jaká byla za několik posledních desetiletí k vidění. Pravda, nikdo z jejích přátel veřejně nepřipustil, že by pobýval na světě víc než několik málo desítek let a díky zázrakům plastické chirurgie téměř nikdo neměl zapotřebí svůj skutečný věk přiznat.
Shromáždili se kolem přepychové rakve a obdivné si Berni prohlíželi. Na tváři nebyla znát jediná vráska. Každičká prohlubeň nebo záhyb, dokonce i některé póry byly vyplněné kolagenem. Silikonová ňadra se i po smrti tyčila k nebesům. Nákladně obarvené vlasy, tmavé řasy, upravené nehty, pas utažený na mladistvých padesát osm centimetrů, tělo oblečené do kostýmu za šest tisíc dolarů – i po smrti vypadala stejně dobře jako zaživa.
Hosté smutečního obřadu při pohledu na ni obdivné vzdychali v naději, že jednou budou po smrti vypadat stejně bezvadně jako ona. Jen dva z přítomných uronili slzu – oba muži. Jedním z nich byl její kadeřník, který přišel odchodem Berni o výnosný zdroj příjmů, ale bude mu chybět i její ostrý jazyk a peprné drby, které se od ní dozvídal. Druhým byl její v pořadí čtvrtý bývalý manžel. Ten slzel radostí, že už nebude muset živit armádu lidí, jejichž jediným úkolem bylo udržovat padesátileté ženě vzhled sedmadvacetileté dívky.
„Jdete na hřbitov?“ zeptala se jedna z žen druhé.
„Ráda bych, ale už to nestihnu,“ odpověděla druhá. „Mám důležitou schůzku, kterou nemohu zrušit.“ Její manikérka Jatůne si pro ni našla jedinou chvilku ve dvě odpoledne a ona si musí nechat zlomený nehet opravit.
„Já taky,“ prohodila první z žen a vrhla na Berni v rakvi letmý pohled plný zloby. Minulý týden si koupila stejný kostým, v jakém se Berni nechala uložit do rakve, takže ho bude muset jit vrátit. Berni bylo podobné, že se při každé události musela nechat vidět v tom nejlepším a nejdražšíin oblečení podle poslední módy. No, naštěstí je to tentokrát naposledy, pomyslela si bývalá přítelkyně a ze všech sil se snažila potlačit spokojený úsměv. „Ráda bych ji doprovodila. Byly jsme si s Berni blízké, víte.“ Upravila si hedvábný kalhotový kostým od Geoffreye Beenea. „Už opravdu musím běžet.“
Zanedlouho se na své neodkladné pochůzky rozprchli všichni a ke hrobu jel už jen kadeřník. Za pohřebním vozem se seřadilo dvacet limuzín – Berni si svůj pohřeb zařídila a zaplatila už před lety – ale zůstaly prázdné.
Když doznělo poslední rozloučení (připravené Berni) a hudba (také tu vybrala Berni osobně), jediný truchlící se odebral domů. Zřízenci hrob zasypali; pokryli novým trávníkem, kolem vkusného náhrobního kamene upravili květiny a do Bernina hrobu se začalo opírat slunce.
Čtyři hodiny po pohřbu si na ženu, která byla po dlouhá léta součástí jejich života, nikdo ani nevzpomněl. Chodili na její večírky, konzumovali její jídlo, vedli s ní nekonečné řeči, ale když odešla, nikomu nechyběla. Ani jedinému člověku.
V KUCHYNI
Berni sebou trhla a otevřela oči. Jako první ji napadlo, že nestihne manikúru u Janine a ta mrcha vždycky strašně vyvádí, když se zákaznice opozdí. Sdělila Berni, že má až do konce příštího týdne plno a Berni se trápila s těmi nemožnými nehty už několik dnů. Ale já ji dostanu, pomyslela si. Namluvím Dianě, že Janine spí s jejím manželem. Při Dianině temperamentu bude mít Janine štěstí, když z toho vyvázne živá.
S úsměvem začala vstávat z postele. Vzápětí jí došlo, že tohle není postel. Uvědomila si, že něco není v pořádku. Není v posteli, ale vstává. Nemá na sobě červenou hedvábnou noční košili od Diora, ale nový hedvábný kostým od Dupioniho – ten, který si Lois Simonsová koupila ve výprodeji. Berni si ho chtěla vzít jako první, tím by Lois znemožnila nosit ten její. Možná se ho ta potvora pokusí vrátit, ale to nepůjde, takže bude mít ve skříni kostým za čtyři tisíce dolarů a nebude jí k ničemu. Při té představě se Berni spokojeně usmála.
Když se ale rozhlédla kolem sebe, úsměv jí ztuhl na rtech. Všude kolem se vznášela mlha. Kromě zlatavého světla v dálce nic neviděla. Zamrkala, aby lépe zaostřila. Díky loňské operaci sejí zrak výrazně zlepšil.
Udělala několik kroků kupředu a v mlze se před ní otevřela pěšinka. Zamračila se, ale vzápětí si připomněla, že mračení podporuje tvorbu vrásek. Možná je to nějaký hloupý nápad jejího současného milence. Byl to dvacetiletý svalnatý hoch z pláže. Sbalila ho před několika měsíci a už ho začínala mít dost. Neustále žvanil o tom, že by chtěl být filmovým režisérem a Berni mu měla jeho sen financovat. Možná je ta mlha jeho způsob, jak ji přimět otevřít šekovou knížku.
Teprve po několika minutách chůze konečně něco zahlédla. Pod zlatavým světlem stál rozměrný stůl a za ním seděl pohledný šedovlasý muž.
Když ho Berni zahlédla, napřímila se, srovnala ramena a vypnula prsa.
„Nazdar,“ prohodila tím nejsvůdnějším hlasem, jakého byla schopna.
Muž na ni upřel pohled a potom se vrátil k papírům na stole.
Když muži na její krásu nereagovali, Berni okamžitě zpozorněla. Možná by si měla hned příští týden dojednat schůzku s plastickým chirurgem. „Poslal vás Lance?“ zeptala se odkazem na jméno milence z pláže.
Muž stále mlčky upíral pohled do svých papírů. Berni se zadívala na stůl. Snažila se nedat najevo úžas, ale ten stůl byl zhotovený ze čtyřiadvacetikarátového zlata. Už před lety se Berni naučila tak orientovat ve špercích a drahých kovech, že by jí mohl závidět i leckterý zlatník. Téměř na první pohled dokázala odlišit ryzí čtyřiadvacetikarátové zlato od osmnáctikarátového a dvanác-tikarátového.
Natáhla ruku a dotkla se desky stolu, ale okamžitě dlaň stáhla, protože muž zvedl hlavu. „Bernadina,“ ujistil se.
Berni sebou trhla. To jméno neslyšela už léta a připadalo jí nesmírně staré. A ona se přece snaží věku vzdorovat. „Berni,“ opravila ho. „Si na konci.“
Chvíli sledovala, jak si muž starodávným plnicím perem něco poznamenává, ale potom jí došla trpělivost. „Podívejte, začínám toho mít dost. Pokud jde o nějakej žertík, kterej jste na mě ukuli s Lancem, tak já…“
„Jste po smrti.“
„…se ho chystám vyhodit. Nebudu ho už dál živit a…“
„Včera v noci jste ve spánku zemřela. Infarkt.“
„…ty jeho ztřeštěný nápady…“ Vtom se zarazila a zírala na muže. „Cože jsem?“
„Minulou noc jste ve spánku zemřela a teď jste v Kuchyni.“
Berni na něj nevěřícně zírala a potom se rozesmála. Zapomněla na vrásky i na odpudivý vzhled žen, které se namísto umírněného úsměvu řehtají nahlas. „To je bezva, váženej pane,“ vypravila ze sebe. „Ale já vám na to neskočím. Vím, že je to jen Lancyho trik, jak ze mě vyrazit peníze, takže můžete vypnou ty mašiny na mlhu a…“
Zarazila se, protože ten muž ji očividně neposlouchal. Uchopil velké razítko, otiskl je na papír a odložil ho stranou. Z mlhy se vynořila žena přibližně stejně stará jako Berni – tedy pokud se jedná o skutečný věk, nikoli o vzhled. Měla na sobě dlouhé šaty s krajkou lemovanými rukávy. Vypadala, jako by se právě vynořila z nějaké hry o Martě a Georgeovi Washingtonových.
Berni si pomyslela, že ten její hoch by udělal nejlíp, kdyby se sbalil a zmizel dřív, než se vrátí domů.
„Pojďte se mnou,“ vyzvala ji žena a Berni poslechla.
Stále se kolem nich vznášela mlha. Po chvíli se neznámá žena zastavila před něčím, co vypadalo jako dveře – opět ze čtyřiadvacetikarátového zlata. Nad obloukem se skvěl nápis NEDŮVĚŘIVOST.
„Jsem si jistá, že tohle vám pomůže,“ pronesla žena a ustoupila dozadu.
Berni neochotně vstoupila do mlhy za dveřmi.
Po chvíli už se jí v očích nezračil vztek, ale údiv a částečně i strach. Viděla svou smrt, výjevy z pohřbu i zřízence pohřebního ústavu, jak její tělo upravují do rakve.
Venku přede dveřmi na ni neznámá žena čekala.
„Je to lepší?“ zeptala se.
„Kdo jste?“ zašeptala Berni. „Jsem v nebi nebo v pekle?“
Zena se usmála. „Jmenuji se Paulina a tohle není ani nebe, ani peklo. Tohle je Kuchyň.“
„Kuchyň? Právě jsem zemřela a dostala jsem se do kuchyně‘?“ Hlas sejí zvedal k hysterii.
Paulinu zřejmě její chování nijak nepřekvapilo. „Kuchyň je takový… jsem přesvědčená, že až nastane váš čas, označíte ji za zastávku v polovině cesty. Nalézá se někde mezi peklem a nebem. Je vyhrazena pouze ženám – těm, které si jednoznačně nezaslouží nebe ani peklo.“
Berni stála jako solný sloup a zapomněla dokonce i zavřít pusu.
„Je to místo pro ženy, které…“ Paulina se na chvíli zamyslela. „Například pro ty zbožné ženy, které ze sebe chrlí citáty z bible a považují se za lepší, než jsou všichni ostatní. Nejsou vyloženě špatné, aby jednoznačně patřily do pekla, ale díky mínění, které o sobě mají, není možné je poslat ani do nebe.“
„V tom případě přijdou sem? Do Kuchyně?“ ujistila se Berni šeptem. „Přesně tak.“
Zdálo se, že Paulina s vysvětlováním skončila a Berni se stále ještě vzpamatovávala ze zprávy o vlastní smrti…Mále hezké šaty,“ vypravila ze sebe nakonec. „To je od Halstona?“
Paulina se usmála. Buď Berni nerozuměla, nebo její poznámku ignorovala. „Ženy tady pocházejí z různých historických období. Uvidíte tu všechna století za dobu existence Země. Je tu mnoho puritánek.“
Berni se z množství nových skutečností točila hlava. „Může tu člověk dostat něco k pití?“
„Samozřejmě. Co teď pijete? Gin, je to tak?“
„Ten jsem pila ještě nedávno,“ připustila Berni. Jak kráčely, mlha se začínala zvedat.
„Ať už pijete cokoli, tady najdete všechno.“ O chvíli později se Paulina zastavila před nízkým stolkem s vysokou sklenicí ledové margarity. Berni se posadila a dlouze se napila. Paulina se posadila proti ní.
Berni vzhlédla a zeptala se: „Proč se to tu jmenuje právě Kuchyň?“
„To je jen přezdívka. Jistě to má i jiné jméno, ale nikdo si na něj už nevzpomíná. Název Kuchyň vystihuje život žen na zemi. Když zemřete, máte pocit, že se ocitnete v nebi. Stejně jako po svatbě jste přesvědčená, že prožijete nebe na zemi. V obou případech ale skončíte v Kuchyni.“
Berni se téměř zakuckala. Nejdřív se chtěla rozesmát, ale vzápětí se jí oči rozšířily hrůzou. „Nechcete mi naznačit, že budu trávit věčnost vařením a… a umýváním ledničky, že ne?“ Uvažovala, jestli může mrtvý člověk spáchat sebevraždu.
„Ne, nic takového vám nehrozí. Je to tu velice příjemné. Opravdu příjemné. Tak příjemné, že mnoho žen by tu nejraději zůstalo. Úkoly plní nepřesně, takže se zdrží celá staletí.“
„Jaké úkoly?“ vyptávala se Berni podezíravě. Stále se ještě nezbavila děsu, že by měla vytírat podlahy, umývat výlevky a a trouby a připravovat každý rok na Den díkuvzdání nějakého umaštěného krocana.
„Každá z žen, které tu jsou, dostane čas od času nějaký úkol. Má poskytnout pomoc někomu na zemi. Úkoly jsou pokaždé jiné. Někdy má pomoci někomu zbavit se smutku, jindy dopomoci váhavému člověku k rozhodnutí. Existuje množství nejrůznějších zadání a pokud zklamete, zůstanete tady.“
„A když tomu člověku úspěšně pomůžete, co za to dostanete?“
„Možná nebe.“
„Je nebe také plné mlhy?“
Paulina pokrčila rameny. „Nemám tušení. Nikdy jsem tam nebyla, ale představuji si, že je to tam hezčí než tady.“
„Tak dobře,“ prohodila Berni a vstala, „veďte mě k mému prvnímu úkolu. Nemám v úmyslu trávit na místě pojmenovaném Kuchyň víc času, než je nezbytně nutné.“
Paulina vstala také a stolek, křesla a prázdná sklenice zmizely. Vyrazila a Berni cupitala za ní.
Uvažovala o tom, co se dozvěděla od Pauliny. „Pomáhat někomu na zemi?“ zamumlala si a zastavila se.
Paulina se ohlédla.
„Jsme snad,“ zeptala se Berni, „hodné sudičky?“
„Víceméně ano,“ odpověděla Paulina s úsměvem a znovu vykročila.
Berni se s ní snažila držet krok. „Chcete říct, že já mám být něčí hodnou sudičkou‘? Kouzelná babička? Tři přání. Popelka a tak podobně?“
„Máte naprostou volnost řešit svůj úkol způsobem, který budete považovat za vhodný.“
Kdyby se Bernina kolagenem vyplněná tvář mohla zamračit, udělala by to. „Nějak se mi to nezdá,“ ozvala se. „Mám dost starostí se svým vlastním životem. Nechci bejt nějakou tlustou prošedivělou babkou, která pobíhá kolem a pokřikuje Čáry máry fuk, a žába se promění v princeznu.“
Paulina zamrkala. Berniným narážkám nerozuměla. „Váš život vás namísto do nebe zavedl sem.“
„Co to má znamenat? Nikdy v životě jsem nikomu neublížila.“
„Ale také jste nikomu nepomohla. Zabývala jste se výhradně sama sebou. Ani jako dítě jste nikdy nebrala v úvahu přání ostatních. Za své manžely jste se provdala z louhy po jejich penězích, a když se vzpouzeli, rozvedla jste se s nimi a o polovinu majetku je připravila.“
„Ale tak žije ve dvacátém století každý.“
„Každý ne. Víc než o kteréhokoli ze svých čtyř manželů jste se zajímala o šaty.“
„Šaty mi poskytují největší potěšení,“ namítla Berni. „A mimochodem, dostali, co chtěli. Nerozváděla jsem se pro nic za nic. Kdyby dokázali uspokojit mé potřeby, nerozváděla bych se.“
Paulina už neměla co dodat. Žila v osmnáctém století a neměla tušení, že Bernina slova jsou výsledkem dlouhodobé a nákladné psychoterapie. Berni navštěvovala výhradně terapeuty, kteří se jí ptali: Co chcete od života vy? Jaké jsou vaše potřeby? Co vy považujete za důležité? Vždycky si dokázala najít někoho, kdo by jí potvrdil její přesvědčení, že její přání stojí nad potřebami všech ostatních.
Paulina se s povzdechem znovu vydala na cestu. „Zdá se, že si tu chvíli pobudete,“ oznámila vlídně.
Berni ji následovala a napadlo ji, že Paulina uvažuje jako všichni její čtyři manželé. Byli skrz naskrz sobečtí, neustále si stěžovali, že se Berni o ně nezajímá, že ji zajímá jedině to, jak je využít.
Paulina se zastavila a Berni se postavila vedle ní. Mlha kolem nich začala řídnout a ocitly se v kruhové místnosti. Byla pustá, jen na stěnách se rýsovaly klenuté oblouky. Nad nimi se skvěly nápisy: Milostná dobrodružství. Obrazotvornost. Oblékání. Slavnosti. Lenost. Přepych. Večírky.
„Vyberte si,“ nabídla jí Paulina.
„Co si mám vybrat?“ otáčela se Berni a pročítala nápisy.
„Musíte počkat, než se pro vás najde vhodný úkol. Na to si vyberete jeden ze sálů.“ Paulina viděla, že Berni nechápe, o co se jedná. „Co byste teď dělala nejraději?“
„Šla bych na nějaký večírek,“ odpověděla Berni bez váhání. Třeba by ji dokázala nějaká hlučná a divoká párty zbavit myšlenek na vlastní smrt a řeči o bývalých manželech.
Pulina se otočila k oblouku s nápisem Večírky a Berni ji následovala. Po prvním oblouku následoval vpravo další, opět zahalený do mlhy. Nad ním byl nápis Alžbětinské.
Paulina procházela mlhou a Berni uviděla výjevy ze Shakespeara. Muži v pláštích a těsných kalhotách vedli dámy v korzetech složitými kroky tanců šestnáctého století.
„Chtěla byste se k nim připojit?“ zeptala se Paulina.
„Takhle si já večírek nepředstavuju,“ odsekla Berni.
Paulina ji odvedla zpátky, přešly přes sál a vstoupily do dalšího z oblouků.
Nahlédli ještě na deset dalších večírků, než Berni zahlédla to, co by jí vyhovovalo. Viděli večírek z počátku devatenáctého století, kde dámy v mušelínových šatech popíjely čaj a probíraly poslední skandály lady Caroliny Lambové. Prošly kolem kovbojů dupajících při řadových tancích, nahlédly na viktoriánský večírek se společenskými hrami. Na slavnosti ze třináctého století byla Berni při pohledu na mladé akrobaty v pokušení zůstat, zajímavý byl i japonský čajový obřad a tance na Tahiti, ale Berni si nakonec vybrala šedesátá léta. Vřískavá hudba Stoneů, svůdné minišaty, saka á la Nehni, vůně marihuany, svíjející se těla dlouhovlasých mladých lidí jí připomněla její mládí.
„Ano,“ zašeptala a vstoupila dovnitř. V tom okamžiku na sobě měla odvážně krátké šaty, dlouhé rovné vlasy jí splývaly pod ramena. Po Paulině se ani neohlédla.
Berni seděla ve změti těl ostatních dětí květin, kouřila trávu a poslouchala skladby Franka Zappy, když k ní přistoupila Paulina. Berni na ni pohlédla a okamžitě jí bylo jasné, že je čas odejít. Neochotně se zvedla a následovala Paulinu ven.
Jakmile prošly zlatým obloukem, sál uvnitř zmizel v mlze, skrz kterou nebylo nic vidět ani slyšet. Berniny korálky a batikované tričko zmizely spolu s čelenkou, hlava se jí pročistila od působení marihuany a znovu měla na sobě hedvábný kostým, ve kterém ji pohřbili.
„Vždyť jsem tam sotva přišla,“ namítla rozmrzele. „Zrovna jsem se začínala bavit.“
„Podle pozemského času jste tam strávila čtrnáct let.“
Berni překvapeně zamrkala. Čtrnáct let? Měla pocit, jako by na večírek přišla před chvílí. Občas si všimla, že má jiné oblečení, ale určitě tam nemohla být čtrnáct let. Po celou dobu nespala, nejedla, pila jen velice málo a s nikým ze společnosti nepromluvila ani slovo. Chtěla si s nimi popovídat o Kuchyni a jejich úkolech, ale za celou dobu se k tomu nikdy nenaskytla příležitost.
„Mám pro vás úkol,“ oznámila Paulina.
„Bezva,“ zaradovala se Berni. Pokud by uspěla a dostala se do nebe, jaké slasti by ji tam čekaly? Nebe musí být nádherné, určitě o hodně lepší než Kuchyň.
Paulina ji vedla chodbou. Minuly několik oblouků a Berni by moc ráda zjistila, co se za nimi ukrývá. Jeden byl označený Harémová fantazie, následující Piráti.
Nakonec Paulina zastavila před dveřmi nadepsanými Předváděcí síň a zavedla Berni do rozlehlé místnosti. Jednu stěnu tvořil půlkruh s výklenky vyplněný pohovkami z broskvového sametu. Všechno pokrývala hustá bílá mlha.
„Udělejte si pohodlí.“
Berni se usadila na měkké, sametem potažené sedátko a zadívala se stejné jako Paulina na zamlženou stěnu před sebou. Bylo to jako kino, ale trojrozměrné, a jako divadlo, jenže reálnější.
Před velkým zrcadlem stála nějaká štíhlá, pohledná dívka a odhrnovala si z tváře hnědé vlasy. Na sobě měla dlouhé šaty s obrovskými vypouklými rukávy. Ušité byly z tmavozeleného hedvábí a živůtek zdobily černé lesklé korálky. Živůtek byl tak lesný, že bylo s podivem, jak mohla dívka dýchat. Na podlaze ležely tři krabice a dívka z nich vytahovala klobouky a zkoušela si je. Pokoj vypadal příjemně – postel, šatník, prádelník, stojan s umývadlem, kobereček a krb. Žádný palác to ale nebyl. Na krbové římse byly vyrovnané pozvánky.
„Asi nás nevidí, co?“ ujistila se Berni.
„Ne, nemá tušení, že ji někdo pozoruje. Jmenuje se Terel Graysonová, je jí dvacet let a žije v městečku Chandler v Coloradu. Píše se rok 1896.“
„Chcete mi naznačit, že mám nějakou holku z dávnověku předělat na Popelku? O historii nic nevím. Potřebuje někoho ze své doby.“
„V Kuchyni se čas stírá.“
Berni se znovu zadívala na výjev v pokoji a povzdechla si. „Tak dobře. Kdepak máme krásného prince? A kde je prohnaná nevlastní sestra?“
Paulina mlčela, tak se Berni dívala dál. Terel přešla ke krbu, podívala se na pozvánky a začala něco hledat v mahagonovém šatníku. S povzdechem a znechuceným výrazem vytahovala jedny šaty za druhými a odhazovala je na postel.
„Ta je přesně jako já,“ prohodila Berni s úsměvem. „Taky jsem vždycky mívala spoustu pozvání a starala se, co si vzít na sebe. Samozřejmě jsem k obavám neměla důvod. Společnosti bych vévodila i v hadrech.“
„Přesně tak,“ souhlasila Paulina, „Terel je vám velice podobná.“
„Nebude to s ní složité,“ uvažovala Berni. „Stačí trochu líčidla a lehká úprava vlasů. Té bude stačit málo. Není sice tak hezká, jako jsem v jejím věku byla já, ale půjde to. Má co nabídnout.“ Pohlédla na Paulinu. „Tak kdy můžu začít?“
„Á,“ ozvala se Paulina, „už přichází Nellie.“
Berni se vrátila pohledem na stěnu. Otevřely se dveře pokoje a vešla další žena. Byla starší než Terel a asi dvakrát tak objemná.
„Hrůza,“ otřásla se Berni při pohledu na Nellii. Berni měla z obezity panickou hrůzu, podporovanou skutečností, že většinu života hladověla, aby náhodou nepřibrala. Neustále trpěla obavami, že kdyby se nehlídala, vypadala by jako Nellie. „Ta musí vážit nejmíň metrák.“
„Osmdesát jedna kilo,“ upřesnila Paulina. „Je to Terelina starší sestra Nellie. Je jí dvacet osm, je stále svobodná a stará se o Terel a o otce. Matka jim zemřela, když bylo Nellii dvanáct a Terel čtyři. Charles Grayson vzal po manželčině smrti Nellii ze školy, aby se starala o dům a mladší sestru. Nellie Terel po většinu jejího života nahrazuje matku.“
„Aha,“ uvažovala Berni, „takže prohnaná nevlastní sestra a macecha v jednom. Chudinka Terel. Není divu, že potřebuje dobrou vílu, aby jí pomohla.“ Pohlédla na Paulinu. „Nedostanu na tu práci nějaký kouzelný proutek?“
„Pokud chcete. Můžeme vám poskytnout všechna kouzla, o která budete stát. Ale nápad musíte mít vlastní.“
„Na tom nic není. Postarám se, aby Terel dostala všechno, po čem touží a zabráním její tlusté sestře, aby jí stála v cestě. Víte, že jsem měla taky starší tlustou sestru? Strašně na mě žárlila a snažila se mi všechno zhatit.“ Berni při té vzpomínce cítila, jak sejí zmocňuje vztek. „Moje sestra mě nenáviděla. Tak mi záviděla, že byla schopná čehokoli, aby mi ublížila. Ale nakonec jsem jí to vrátila i s úroky.“
„Jak jste to udělala?“ zajímala se Paulina vlídně.
„Můj první manžel s ní byl zasnoubený,“ odpověděla Berni s úsměvem. „Byl to strašně nudnej člověk, ale měl nějaký peníze, tak jsem se snažila, aby si mě všimnul.“
„A nakonec jste ho svedla, že?“
„Víceméně ano. Ale on to ani nepotřeboval. Moje sestra byla – je – strašně nudná a… Nedívejte se na mě tak. Ten chlap si za pět let života se mnou užil víc zábavy, než by se mu dostalo za celej život s mou tlustou, nudnou a hloupou sestrou. Mimochodem, nakonec nedopadla tak špatně. Vdala se a pořídila si párek tlustejch dětiček. A všichni byli se svým průměrným životem spokojený.“
„Jsem si jistá, že všichni byli nakonec šťastní. A vy obzvlášť.“
Berni si nebyla jistá, jestli sejí Paulinin tón zamlouvá, ale než stačila něco namítnout, Paulina se zeptala: „Chcete se ještě dívat?“
Berni se vrátila pohledem ke dvěma ženám v ložnici. Musela se rozhodnout, jak hezké štíhlé Terel pomoct.
CHANDLER, COLORADO 1896
Nellie sbírala po pokoji Tereliny šaty a věšela je zpátky do šatníku. Posbírala i klobouky a pečlivě je uložila do krabic.
„Nemohu se stále rozhodnout,“ prohodila Terel nešťastně. „Proč musíme žít v tomhle zastrčeném městě? Proč nemůžeme bydlet v Denveru, St. Louis nebo v New Yorku?“
„Otec má živnost tady,“ namítla Nellie vlídně a rovnala pera na jednom z klobouků. Klobouky byly jen zapůjčené od modistky. Bylo jí líto, že si mohou dovolit koupit jen jeden z nich, ostatní budou muset vrátit, ale chtěla je vrátit v pořádku.
„Živnost!“ vyhrkla Terel a hodila sebou na postel. „To říká v tomhle městě každý. Živnost! Vždyť se tu nic neděje, není tu žádný společenský život.“
Nellie upravila druhý klobouk, pohladila kolibříka, který ho zdobil, a vrátila klobouk do krabice. „Minulý týden pořádali Mankinovi moc hezkou zahradní slavnost a dožínkový bál bude tentokrát u Taggertových.“
Terel si odfrkla. „Mají sice peníze, ale jinak jsou hrozní. Všichni vědí, že Taggertovi jsou jen o něco lepší horníci.“
„Mně se zdají příjemní.“
„Ale Nellie, tobě se zdá příjemný každý.“ Terel se opřela o lokty a sledovala sestru, jak uklízí. Právě minulý týden už asi potisící zaslechla, jak má Nellie krásnou tvář a jaká je škoda, že je tak baculatá. Terel dokonce přistihla Marka Fentona, jak na její starší sestru upírá pohled. Mark je hezký a bohatý a pokud by se měl na někoho dívat, tak na Terel.
Dívka vstala z postele, došla k prádelníku, otevřela jednu ze zásuvek a vyndala krabici čokolády. „Mám pro tebe dárek, Nellie,“ usmála se.
Nellie se otočila k milované mladší sestře. „Nemáš mi nic dávat. Mám všechno, co potřebuju.“
Když se Nellie usmála, celá jako by se rozzářila. Terel slyšela jednou nějaké ženy říkat, že když Nellie někam přijde, celá místnost se jejím vlídným úsměvem rozsvítí. „Přece bys můj dárek neodmítla,“ prohodila Terel s našpuleným spodním rtem. Natáhla ruku s čokoládou a Nelliin úsměv pohasl. „Ty nemáš radost?“ zeptala se Terel na pokraji pláče.
„Ale jistě že mám.“ Nellie si vzala krabici. „Jen jsem se pokoušela omezit jídlo a trochu zhubnout.“
„Ty přece nepotřebuješ nic shazovat,“ namítla Terel. „Mně se líbíš taková, jaká jsi.“
Nellii se vrátil úsměv na tvář. „Díky, moje milá. Jsem ráda, že mám někoho, kdo mě má rád takovou, jaká jsem.“
Terel objala Nellii štíhlou paží kolem oblých ramen. „Nenech si nikým nic namluvit. Jsi krásná i tak a skutečnost, že se o tebe muži nezajímají, na tom nic nemění. Copak oni něčemu rozumí? My tě máme s otcem moc rádi a i kdybychom byli jediní, klidně to stačí. My tě milujeme víc, než by byl schopen kterýkoli muž na světě.“
Nellie najednou pocítila nutkavý hlad. Netušila, proč při Tereliných řečech myslí na jídlo, ale často tomu tak bylo. Nedávalo jí to sice smysl, ale měla pocit, jako by láska a jídlo byly nějak promíchané. Terel jí řekla, že ji má ráda a Nellie dostala hlad.
„Vezmu si tedy aspoň kousek,“ připustila, třesoucíma se rukama otevřela krabici a nacpala si do pusy tři čokoládové bonbony najednou.
Terel se otočila stranou, aby ukryla spokojený úsměv. „Co bych si dneska měla vzít na sebe?“
Nellie spolkla čtvrtý bonbon. „To, co máš na sobě, ti moc sluší.“ řekla s plnou pusou. Snažila se sžíravý hlad ovládnout.
„Tyhle strašný starý šaty? Nellie, ty už jsem měla na sobě aspoň desetkrát. Všichni je už viděli.“
„Měla jsi je na sobě dvakrát,“ upřesnila Nellie a zaklopila poslední krabici s kloboukem. „A náš host se s tebou ještě nikdy neviděl, takže nemůže znát žádné tvoje šaty.“
„Nellie, ty prostě nechápeš, co to znamená být přitažlivou mladou ženou, která má celý život před sebou. Přece nejsi ještě tak stará, aby sis na to nevzpomínala.“
Nellie se znovu zmocňoval hlad. „Terel, nejsem ještě tak stará, jak si zřejmě myslíš.“
„Samozřejmě že nejsi stará, jsi jen… no, Nellie, nemyslím to nijak zle, ale už o tebe není zájem. O mě je, takže potřebuju vypadat co nejlíp.“
Nellie snědla další čtyři bonbony.
V tu chvíli se ozvalo zabušení na dveře a objevila se Anna, jediná služka, kterou si Graysonovi mohli dovolit. Byla sice mladá a silná, ale také prohnaná a líná a většinu své omezené inteligence soustředila na to, jak se vyhnout práci.
„Je tady,“ oznámila a vlasy se jí draly zpod čepce.
„Kdo?“ zeptala se Terel.
„Ten chlap, co je pozváněj na večeři. Je tady a váš otec se eště nevrátil.“
„To je neslýchané,“ durdila se Terel. „Co si ten člověk o sobě myslí? Přišel o hodinu dřív, já nejsem ještě oblečená a – Nellie, je už, hotová večeře?“
„Jistě,“ odpověděla starší z dívek. Trávila vařením celé odpoledne a teď měla přes obyčejné domácí šaty přehozenou špinavou zástěru. „Anno, zaveď ho do salonu a řekni mu, že bude muset chvíli počkal, dokud nebudeme připravené ho přijmout.“
„Nellie,“ vyděsila se Terel. „Nemůžeš ho tam nechat celou hodinu samotného. Otec by řádil. Ten muž mu prý zachránil život a teď se spojili k nějakému obchodu. Nemůžeš ho nechat čekat.“
„Terel, podívej se na mě, jak jsem špinavá. Já ho přijmout nemohu. Ale ty vypadáš skvěle. Jdi za ním a jakmile se…“
„Já?“ ohradila se Terel. „Já? Já se musím obléknout a upravil si vlasy. Kdepak, Nellie, ty jsi starší a jsi hostitelka. Jdi si s ním promluvit, já se převléknu a až budu hotová, vystřídám tě. Jinak to nepůjde. Mimochodem, co bych si já měla povídat s nějakým starcem? Ty to umíš se starými lidmi lip. Může ti třeba držet přadeno nebo tak něco. Otec říkal že je vdovec, možná by sis s ním mohla popovídat o zavařování. Když se na to podíváš nesobecky, Nellie, myslím, že se mnou budeš souhlasit.“
Nellie znovu pocítila šílený hlad. Věděla, že Terel má pravdu. Ona je hostitelkou a s lidmi otcova věku vychází velmi dobře. Terel měla sklon ve společnosti starších lidí znuděně zívat. Nellie nechtěla toho muže urazit, protože otec ho chtěl získat do své přepravní společnosti.
„Řekni mu, že hned přijdu,“ zašeptala Nellie Anně. Chystala se odejít z pokoje, ale sestra ji zadržela.
„Nezlobíš se na mě, že ne?“ ujišťovala se a objímala Nellii kolem ramen. „Na tvém vzhledu nezáleží, protože tebe mají všichni rádi. Nevadilo by jim ani, kdybys měla rozměry slona. Já se ale musím vždycky snažit vypadat co nejlíp. Prosím tě, Nellie, nezlob se na mě. To bych nevydržela.“
„Ne,“ povzdechla si Nellie. „Nezlobím se na tebe. V klidu se oblékni a uprav. Já se o otcova hosta postarám.“
Terel se usmála a políbila sestru na tvář. Nellie už byla na odchodu, ale sestra se za ní ještě rozběhla s krabicí čokoládových bonbonů. „Nezapomeň si to tady.“
Nellie vzala krabici a v chodbě si nacpala do pusy šest bonbonů. Potom odložila zástěru a vydala se do přízemí.
Terel zářil na tváři spokojený úsměv. Tak co si na večeři s otcovým hostem oblékne? Nakonec usoudila, že se jí převlékat nechce. Nellie měla pravdu. To, co má na sobě, na večeři s nějakým starcem, který nepřijel za ní, ale za otcem, úplně stačí. Je úplně jedno, co si oblékne. Stejně bude ten dědek určitě špatně vidět.
Nadzvedla přehoz na posteli, zalovila pod matrací a vytáhla milostný román, který si tam schovávala. Když se nemusí převlékat, má před večeří ještě hodinu na čtení.
Spracovala LENKA