Požehnaní
Blessing
Baronet 2000
Hrdinkou románu je předčasně ovdovělá mladá žena Amy, která zůstala na světě sama, pouze se svým několikaměsíčním synkem Maxem. Uchází se o ni mladý lékař David Wilding. Požádá svého staršího, dosud svobodného bratra o poněkud zvláštní pomoc. Přeje si, aby se Jason na čas k Amy nastěhoval jako chudý podnájemník a staral se o malého Maxe, zatímco se David bude ucházet o jeho matku. Multimilionář Jason souhlasí, neboť celou záležitost bere jako příjemné vytržení ze stereotypu. Vrátí se do rodného městečka v Kentucky, kde si už na něho nikdo nepamatuje, a ubytuje se v Amyině zchátralém domě. Sám netuší, do koho se zamiloval dřív – zda do roztomilého Maxe, nebo do jeho půvabné matky. Amy také není Jason lhostejný, věnuje mu dokonce více času i přízně než jeho bratrovi Davidovi. Amy začíná tušit, že její podnájemník není ztroskotancem, za kterého se vydává, a když jí Jason prozradí pravdu, rozhodne se k nečekanému řešení
Vianočný hosť
Blessing
IKAR 2001
Úspešný lekár sa zaľúbi do mladej vdovy, no situáciu komplikuje jej malý syn.
Toto je príbeh akoby nakopírovaný z tých krátkych vianočných poviedok, ktoré som mala možnosť čítať od Deverauxovej, len natiahnutá o niekoľko strán. Typická popoluškovská zápletka, i postavy akoby naklonované z iných príbehov – osamelá matka na pokraji chudoby a cinický milionár, ktorý už dávno neverí na lásku a dobro. A opäť len ťažko uveriteľný príbeh…
Nuž ale…
Ak radi snívate a obľubujete tie sladúčke príbehy toto je to pravé pre Vás, určite sa neubránite nejakej tej slzičke, na to má Deverauxová jednoznačne talent.
Je to taká tá jednohubka na spríjemnenie daždivého dlhého večera.
Máme tu popolušku, aj princa, ktorý ale dočasne namiesto panovania robí pestúnku polročnému lapajovi. No a v úlohe kúzelnej kmotričky sa predstaví výkonná sekretárka…
V podstate niet príbehu čo vytknúť, mňa len zaskočilo to vykrádanie samej seba, to sa mi u Jude ešte nestalo, jej príbehy bývajú vždy originálne.
Spracovala LENKA
Ukážka z knihy:
2. KAPITOLA
Starý dům vypadal ještě hůř, než si vzpomínal. Přinejmenším patnáct let ho nikdo neomítl, veranda se nakláněla k jedné straně a z toho, co bylo vidět v měsíčním světle, odhadoval, že střecha asi před deštěm moc chránit nebude.
„Co jsem ti říkal,“ ozval se dychtivě David, který očividně nevnímal, v jak bídném stavu se budova nachází. „Svítí se. Ten kluk nikdy nespí a nutí matku, aby byla celou noc vzhůru.“
Jason se zadíval na bratra a usoudil, že čím dřív ho od té harpyje osvobodí, tím lépe.
„Tak pojď,“ pobízel ho David. Už byl z auta venku a pospíchal napřed po rozbitém chodníku, který vedl k polozbořenému plotu. „Snad jsi nedostal strach? Jestli se…“
„Jestli se bojím, zase mě něčím popíchneš, že?“ ušklíbl se Jason.
David se zasmál, až se mu bílé zuby zaleskly v měsíčním světle, a potom vyběhl schody na verandu a zamířil ke dveřím do domu. „Pozor, sem nešlapej! Promiň, neublížil sis? Potřebuje to tady opravit.“
Jason si třel místo na hlavě, kam se praštil o uvolněné prkno, a udělal na bratra obličej. „Jasně. Asi tak jako Frankenstein potřeboval trošku doladit.“
Ale David ho podle všeho vůbec neslyšel, protože už dychtivě klepal na dveře. Ty se v příští vteřině otevřely a v nich se objevila mladá žena… a Jason zůstal stát s otevřenými ústy, protože byla úplně jiná, než si představoval.
Amy rozhodně nebyla siréna, která k sobě vábí muže; neposloužila by ani jako inspirace k sonetům opěvujícím její krásu. Rovněž se nemusela obávat, že by jí muži zaslepeni vášní houfně padali k nohám. Dlouhé tmavé vlasy, které potřebovaly umýt, měla vzadu jednoduše sepnuté. Na slonovinově bledé pleti chyběl jakýkoli make-up a na bradě měla pár bílých flíčků. Ohromné tmavé oči téměř vyplňovaly její oválnou tvář a zastiňovaly drobná ústa. A co se ostatního týče, byla malá a křehká a podle toho, jak jí byly vidět kosti, snesla by trošku vykrmit. Prsa představovala jedinou objemnější část těla, vlastně byla obrovská a označovaly je dva velké vlhké kruhy.
„Proboha!“ vyhrkla, když se na sebe podívala, a ucouvla zpátky do domu. „Pojď dál, Davide. Jako doma. Max chválabohu právě spí. Nalila bych vám gin, ale žádný nemám, tak si raděj dejte tu padesátiletou brandy, která tady taky není.“
„Díky,“ ozval se David rozzářeně. „V tom případě bych prosil šampaňské.“
„I pro mě jednu láhev,“ ozvalo se ze ztemnělého domu.
David se podíval na Jasona, jako by chtěl říct: Není to ta nejvtipnější osoba na světě?
Avšak Jason se rozhlížel po místnosti. Uplynulo už hodně času od doby, kdy naposledy opustil svůj „dům v oblacích“, jak ho nazval David. „Žiješ jenom v soukromých proudových letadlech, soukromých hotelích a kdovíčem, takže jsi docela zapomněl, jak to ve světě mezi obyčejnými smrtelníky vlastně vypadá,“ opakoval mu až příliš často. Takže teď se Jason díval po pokoji s nechutí. První ho napadl výraz omšelý. Všechno jako by pocházelo z výprodeje: Každý pes jiná ves. Byla tam ošklivá letitá pohovka čalouněná ošoupanou hnědou látkou, ohavné staré křeslo potažené látkou s podivným vzorečkem ze slunečnic a banánových listů. Kávový stolek byl jakési dřevěné monstrum, které někdo natřel na podivný fuchsiový odstín.
Jason nedokázal vymyslet nic přívětivějšího, než že právě na takovém místě by očekával Billyho Thompkinse.
David šťouchl bratra do žeber a kývl hlavou směrem ke dveřím. „Přestaň se šklebit,“ pokáral ho tlumeně. Vzápětí oba muži vzhlédli, protože Amy se vrátila do místnosti.
Vynořila se z ložnice v suché pomačkané košili a téměř všechny bílé skvrny na bradě zmizely. Když si všimla, že ji Jason pozoruje, ještě jednou si bradu utřela a maličko se usmála. „Dětská rýže. Pokud by jí do sebe dostal tolik, kolik jí zůstalo na mně, byl by vykrmený jako prasátko.“
„To je můj bratranec Jason,“ ozval se David. „Však víš, ten, o kterém jsem ti vyprávěl. Bude ti opravdu vděčný, když ho u sebe necháš, dokud se mu srdce zase neuzdraví.“
Toto prohlášení Jasona tak ohromilo, že zůstal na bratra hledět a nezmohl se ani na slovo.
„Ale samozřejmě,“ řekla Amy přívětivě. „Jen pojďte a posaďte se.“ Podívala se na Jasona. „Mrzí mě, že Max zrovna není vzhůru, ale tak za tři hodiny se s ním seznámíte. To vám můžu slíbit,“ zasmála se.
Jason začal cítit nějakou čertovinu. A tu měl na svědomí jeho bratříček. Bratříček, kterého pomáhal vychovávat, kterého měl rád a o něhož se staral. Pro něhož by položil život. Právě ten bratr na něj ušil nějakou boudu.
Už dávno se Jason naučil, že pokud bude mlčet dostatečně dlouho, dozví se všechno, co potřebuje. Mnohokrát mu právě mlčení zajistilo úspěch, což by sebevýmluvnější slova nedokázala, proto se nyní bez protestů posadil a poslouchal.
„Dáte si čaj?“ zeptala se Amy. „Šampaňské si sice dovolit nemůžu, ale na čaj mi ještě zbylo. Mám heřmánkový a ostružinový. Ale ne, ten je dobrý na tvorbu mléka – vy dva ho určitě nepotřebujete,“ usmála se na Jasona, jako by předpokládala, že její host ví, o čem je řeč.
A Jason skutečně začínal chápat. Také si v místnosti všiml několika věcí, které dříve jeho pozornosti unikly. Na podlaze ležel plyšový tygr. Vlastně ne tygr, ale Tygr z Medvídka Pú. A na slunečnicovém křesle leželo leporelo.
„Kolik je vašemu synovi?“ procedil skrz zaťaté zuby.
„Právě dnes dvacet šest týdnů,“ odpověděla Amy pyšně. „Půl roku.“
Jason probodl bratra očima. „Mohl bych s tebou venku mluvit?“ Otočil se na Amy. „Prosím omluvte nás na okamžik.“
Když David nejevil žádnou ochotu vstát ze staré hnědé pohovky, zaryl mu prsty do ramene a vytáhl ho na nohy. Měl totiž tu výhodu, že ať byl kdekoli, vždycky se ujistil, že je po ruce posilovna, aby se udržel v dobré kondici. David si naproti tomu myslel, že stát čtrnáct hodin na nohou každý den je cvičení až dost, proto nyní Jason nevytrénovaného bratra téměř zvedl do stoje.
„To bude minutka,“ ujišťoval David Amy, zatímco ho Jason vlekl z domu.
Když se ocitli venku, Jason se na bratra zamračil a řekl nebezpečně klidným hlasem: „Na co si tady hraješ? A už mi nelži.“
„Nemohl jsem ti to říct, protože by ses otočil na patě a utekl do toho svého zatraceného tryskáče. Ale ve skutečnosti jsem ti nelhal, jenom jsem vynechal pár maličkostí. A copak jsi sám kdysi neříkal, že žádný muž nemá podléhat planým dohadům?“
„Tohle na mě nezkoušej. Tehdy jsem mluvil o cizích lidech. Nenapadlo mě, že můj vlastní bratr by mohl… kruci! Jdi pěkně dovnitř a řekni té ubohé mladé ženě, že se stala chyba, a…“
„Ty chceš zrušit přísahu! Bylo mi hned jasné, že to tak dopadne.“
Jason na okamžik zavřel oči, aby načerpal síly. „Už nejsme na základní škole. Jsme dospělí a…“
„Jistě,“ přerušil ho David chladně a zamířil k autu, které čekalo u obrubníku.
Dobrý Bože! povzdechl si Jason v duchu. David mu do nejdelší smrti neodpustí. Udělal krok a chytil bratra za paži. „Musí ti přece být jasné, proč nemůžu slib splnit. Dovedl bych se postarat o odrostlého chlapce, ale tohle je… Davide, vždyť je to novorozeně! Ještě potřebuje plenky!“
